A-Z ELEKTRO leden / únor 2013

21 A-Z ELEKTRO PODMOŘSKÉ KABELY Spojení bylo komerční a jeho cena se pohybovala kolem 100 USD za 20 slov. To stávající spojení přes Atlantik skýtá impozantní kapacitu 640 Gbit/s, přičemž jeho vlastník a provozovatel letos hodlá zprovoznit kabel Hibernian Express s přenosovou kapacitou 8,8 TBps (terabitů za sekundu). O čas a peníze jde v době elektro- nických burzovních transakcí jako nikdy předtím. Nad prohlášením společnosti Hibernia, že s touto kapacitou zkrátí dobu přenosu o osm milisekund oproti stávají- címu nejrychlejšímu kabelu, by leckdo jen pokrčil rameny. Jenže kdosi spočítal, že výhoda pouhé jedné milisekundy má pro velký hedgeový fond (ano, ten takřka neregulovaný, zaměřený na rizi- kové transakce) hodnotu 100 mili- onů dolarů ročně. Hibernia, která si toho je vědoma, také za připo- jení prostřednictvím Hibernian Expressu bude účtovat padesátiná- sobek stávajícího tarifu. Aby dosáhli této rekordní kapa- city chystaného připojení, inženýři britské společnosti Global Marine Systems, která kabel pokládala, půldruhého roku jen plánovali, kudy kabel vůbec potáhnou. Na zřeteli měli pochopitelně co nejkratší trasu, jíž nakonec dosáhli tak, že se drželi leteckých koridorů mezi Londýnem a New Yorkem (průběh mořského dna jim v tom nebránil). Kabel dlouhý 6021 km je o 498 km kratší než nejkratší dosavadní vedení a i díky tomu nabídne o osm procent rychlejší spojení. Absolutním časovým limi- tem pro zaoceánskou komunikaci, nebo jakýkoliv přenos vůbec, je rychlost světla, které cestu mezi zmíněnými metropolemi překoná řádově za desítky milisekund. Pouhou třetinu z tohoto času navíc pak vyžaduje spínání, zesilování a další procedury nezbytné pro spojení. Mike Saunders, viceprezident obchodního rozvoje z Hibernia Atlantic, neskrývá nadšení. Zákaz- níci z hedgeových fondů, měnoví spekulanti a obchodní společnosti se už svého nového připojení nemohou dočkat. Od mědi ke sklu První pokus o podmořské telegrafní spojení kontinentální Evropy a Británie proběhl v srpnu roku 1850. Jednalo se jen o jednoduchý měděný kabel, izolovaný gutaperčou (průhlednou gumou z přírodní suroviny). Tento pokus posloužil k získání licence pro propojení kontinentu a Británie v příštím roce, kdy byl použit již důkladně izolovaný kabel. První mezikontinentální podoceánský kabelový spoj byl mezi Kanadou a Irskem zprovozněn na pouhých 26 dní v roce 1858 měděným vedením. Dosažená rychlost byla 25 slov za hodinu. Spoj byl obnoven v roce 1866, kdy byla rychlost již osm slov za minutu. Prvním telefonním podvodním kabelovým spojem se stal spoj ze San Franciska do Oaklandu v roce 1884. Výrazný pokrok přinesly až kabely nové generace s elektronickými zesilovači používající frekvenční multiplex. Kabel TAT-1 (Transatlantik No. 1), spuštěný roku 1956, měl kapacitu 36 nezávislých hovorů najednou. Poslední měděný transatlantický kabel TAT-7, položený na dno v roce 1978, disponoval kapacitou 4000 telefonních kanálů, kterou jeho provozovatel zvýšil až na 10 500 kanálů. Další transatlantický spoj TAT-8 byl již realizován optickými vlákny, a to roku 1988. Jeho kapacita byla až 280 Mbit/s (až 40 000 telefonních kanálů). Před tím byl zprovozněn v roce 1984 první optický spoj na kratší vzdálenost (Belgie a Velká Británie). Zdroj: Creative Commons KABELU SE NESMÍ NIC STÁT Jedno mají se satelity společné – kabely na mořském dně, stejně jako složitá zařízení na oběžné dráze, nelze bez větších nákladů modifikovat, udržovat ani jakkoli upravovat. Tomu také odpovídá jejich skladba (viz obrázek). Pokládka kabelů na dna oce- ánů vyžaduje lodě se speciálním vybavením. Trasa, kudy má kabel vést, je nejprve pečlivě zmapo- vána, aby se maximalizovala ochrana položeného kabelu. Pomocí zmapované trasy se určuje, kde se použije který typ kabelu (s vyšším či nižším stup- něm ochrany). Délka spojů může dosahovat až desítky kilometrů, ovšem celistvý optický kabel takové délky nelze vyrobit, proto se kabely spojují, a to přímo na palubách pokládacích lodí. Na takovéto vzdálenosti je také třeba počítat se značným útlumem signálu, proto se na optické trasy zhruba každých 50–100 km „při- vařují“ takzvané opakovače, které signál na trase průběžně zesilují. Tyto opakovače napájí někdy i 5000 V stejnosměrného napětí, které kabelem rovněž prochází. Na kabelu tvoří jakousi bouli, která je cca 2,5 m dlouhá a má průměr 50 cm. Aby se omezilo riziko přetrhnutí při mechanickém Typická skladba moderního podmořského kabelu: 1) polyethylen, 2) polyesterová fólie Mylar, 3) ocelová lanka, 4) hliníková izolační vrstva, 5) polykarbonát, 6) měděný nebo hliníkový tubus, 7) parafín, 8) optická vlákna Pokládací zařízení na palubě lodi Oceanic Viking